TIP VÁCLAVA DVOŘÁKA

Podzim je obdobím, které do zahrady přináší barvy. Obvykle ne barvy květů, ale barvy listů. Pestrou paletu tvoří především různé odstíny žluté, okrové a hnědé, za které mohou karotenoidy v listech obsažené. V našich středoevropských lesích jsou méně častou variantou listy zbarvené v odstínech červené. Ty vznikají tak, že s ubývajícími zelenými barvivy se v listech prosazují antokyany. A jak si do zahrady trochu té exotické červené barvy přinést? Stačí pěstovat dřeviny rodu kalina (Viburnum).

Kalina (Viburnum) je středně velký rod keřů až nízkých stromů, který se vyskytuje především v mírném až subtropickém pásu všech kontinentů vyjma Austrálie. Celosvětově má tři základní centra diverzity – od východní části Severní Ameriky po peruánské Andy, Dálný východ až jv. Asii a evropský kontinent. Přirozenou součástí české přírody jsou pouze dva druhy kalina obecná (Viburnum opulus) a k. tušalaj (V. lantana), ale v botanických zahradách, parcích i v městských výsadbách se uplatňuje pestrá škála zástupců tohoto rodu z různých koutů světa.

Kaliny jsou okrasné květem – často zaujmou zveličelými okrajovými sterilními květy, plody i podzimním zbarvením listů. Většina druhů z mírného pásu se v našich klimatických podmínkách dobře pěstuje. Z naší kolekce bych upozornil na dva druhy kalin z východní části USA, které vynikají svým podzimním červeným zbarvením listů. První z nich je kalina kasiniovitá (Viburnum cassinoides), keř nevelkého vzrůstu, blízce příbuzný kalině nahé (V. nudum), který vyniká v keřových pláštích, podél plotů či jako doplněk k vodním prvkům. Dalším zástupcem je kalina višňolistá  (V. prunifolium), která může dosáhnout vzrůstu malého stromku a bývá používána i do vysokých živých plotů. Oba druhy mají modravé, ojíněné plody, které poutají pozornost po opadu listů.

TIP JANY MĚŠŤÁNKOVÉ

Do zahrady často zavítají rodiče a prarodiče s dětmi. Zatímco dospělí už svá bedra neradi ohýbají a raději se kochají vzrostlým rostlinstvem, děti – snad pro své krátké nožky, se nechají zaujmout těmi nejdrobnějšími květinami, které v zahradě rostou. Maličký človíček však není světa znalý, a tak se mu často stane, že se ve svém úsudku splete. Například si myslí, že vidí krásně červené, sladké a šťavnaté souplodí jahodníku, chcete-li jahodu, ale ve skutečnosti je na něj připravena past. Jahodníky, které rostou nejčastěji kolem zahradního domku a na skalce, totiž nejsou jahodníky, ale asijské příbuzné – jahodky indické (Duchesnea indica). Dítě neváhá a šup s jahodkou do úst! Jenže z vytoužené sladké chuti v ústech zůstává jen nepříjemná pachuť. Naštěstí! Souplodí jahodek jsou pouze nedobrá, nikoli jedovatá.

My potom čelíme zvídavým otázkám rodičů, „co že to pěstujeme za odporné jahody?“ Je však mít na paměti několik skutečností. V botanické zahradě se rostliny nesbírají, natož aby se bez svolení jedly. Nikdy nevíte, co vás čeká a ptát se dodatečně, zda se neotrávím, je jako nosit dříví do lesa. Každá zahrada má svůj návštěvnický řád, který by si měl nový návštěvník přečíst a ten pravidelný si jej občas připomenout.

A jak tedy rozeznat jahodníky od jahodky indické?

Zástupci rodu jahodník (Fragaria spp.) mají v době květu vždy bílé korunní lístky a celokrajné lístky kališní. Oproti tomu jahodka má korunní lístky žluté a zubaté lístky kališní. Souplodí jahodníků je vždy nicí (obrácené k zemi), souplodí jahodek je vzpřímené.

 

 

Tip Václava Dvořáka

Univerzitní botanické zahrady mají mezi zahradami specifické postavení. Pevně spjaty s akademickou půdou plní zejména roli vzdělávací, ať již pro studenty nebo pro veřejnost. Dovolím si tedy v duchu výše napsaného přispět k naší základní činnosti, jíž je edukace. Z naší kolekce jsem vybral skupinu rostlin, která má společnou spíše ekologii než systematické zařazení. Souhrnně bychom ji mohli označit za polní plevele. Tedy rostliny, které přirozeně rostou v polních kulturách nebo na jejich okrajích. Dříve se jednalo o rostliny takřka běžné, které na poli byly spíše na škodu, snižovaly kvalitu výnosu a v některých případech mohly působit při dalším zpracování zdravotní potíže lidem či hospodářským zvířatům. Plevelů se pěstitelé snaží obvykle zbavit a nejinak je tomu v případě plevelů polních. Změna osevních postupů, chemizace, třízení semen v průběhu předešlých desítek let znamenala rapidní úbytek těchto rostlin, až se řada z nich dostala mezi druhy vzácné nebo dokonce vyhynulé. Naše zemědělství se také stává uniformním, od pěstování řady druhů např. lnu se v podstatě upustilo a společně s touto plodinou zmizela řada druhů vázaných na lněné kultury. Situace polních plevelů se ve většině případů nezlepšuje ani dnes, v době zdánlivě šetrnějšího zemědělství a environmentálního cítění. My se naopak snažíme o cílené pěstovaní celé plejády plevelů. Návštěvníka potěší již od časného jara pochybek největší (Androsace maxima), který paradoxně patří k nejmenším druhům, které jsou v zahradě k vidění. Na přelomu dubna a května krátce kvete další drobná rostlina – myší ocásek nejmenší (Myosurus minimus). V květnu zlatavými květy a ostnitými plody upoutá pryskyřník rolní (Ranunculus arvensis), zajímavé plody má rovněž v této době kvetoucí vochlice hřebenitá (Scandix pecten-veneris). K větším rostlinám, za nimiž již nemusíme ohýbat hřbet, patří koukol polní (Agrostemma githago), kravinec španělský (Vaccaria hispanica) nebo mařinka rolní (Asperula arvensis). V letním aspektu upoutá početnými vijany květů otočník evropský (Heliotropium europaeum) nebo nápadně velkými, ale jen krátkou dobu otevřenými květy ibišek trojprstý (Hibiscus trionum). Téměř po celou vegetační sezónu lze vidět zběhoveček trojklanný (Ajuga chamaepytis). V přehledu pěstovaných druhů bych mohl ještě notnou chvíli pokračovat, ale věřím, že bude lepší, když se sami přijdete do zahrady podívat.